Jdi na obsah Jdi na menu
 


Agility 19. dubna 2009

19. 4. 2009

Musím uznat, že se páníčci fakt snažej. Ne že by jim to bylo něco platný, jsem říkal, chtěli vděčnost, koupit měli křečka, ale dobrá, aspoň malé bezvýznamné plus bych jim přiznat moh. Říkala tomu agility. Tý odpolední činnosti, na kterou mě celej tejden psychicky připravovala.  Si myslela, že když jim  doma hopsám přes židličky, podlejzám a skáču přes jejich napřažený hnátky, že má se mnou vyhráno. Ha ha ha haf. Ale zkusila to. Hodinku mi dali oddech a naložili mě zas do mýho taxipsíku, prostě do auta a už jsem zas moh dělat ksichty na auta za náma. Panička mi na to rychle přišla, ale kupodivu, nechala mi prostor. Určitě jsem neprudil šoféry tak, jako to uměj některý lidský parchanti. Cestou museli čtyřnožci furt zastavovat, protože panička se jaksi přetankovala, tak zdržovala, ale nakonec, i přes objížďku, jsme dojeli včas. Vzala mě do lesa, abych prej nezneuctil ten fakt pěknej plácek na cvičení – ona si fakt myslí, že jsem úplnej pitomec (někde zaslechla „ploskolebec“ a teď mi tak nadává věčně a ještě mě plácá po palici, aby zdůraznila, že jí mám placatou). Pak přijeli konečně moji kámoši  Strongi a Cairo  se svými paničkami a páníčkem. Hned bych s nima odjel, ale panička říká, že by mě každej hned vrátil. Hodili jsme řeč a přijel další kamarád, Gio a jeho malá společnice Matylda. Mně se líbila. Takový psí batole, ale byla odvážná. Panička říkala, že pískala jako já, když jsem se učil štěkat. Nakonec mýmu pánovi usnula na botě, ale ještě předtím mě stihnul Strongi varovat, že se mám chovat ohleduplně. To jo, od něj to beru. Paňuchu bych asi ignoroval, ale tady chápu, že máme nějakou dohodu. Když nás pustili dovnitř, byli jsme tam sami tři. Paničky nás nechali u stromů a odešly si poslechnout, co mají dělat, aby nám to moc nekazily. První šel Strongi a fakt mu to moc šlo, škoda jen, že byl už unavenej, ale snažil se a já pak od něj okoukal, že se nemusím bát. Ale to bych předbíhal. Po něm byl na řadě Cairo a nakonec já. Jako první jsem měl za úkol přeskočit překážku. Jenže chápejte, vodítko v nedohlednu, plácek jak malovanej, tolik novejch věcí na označkování a tři kámoši. A šéfka si usmyslí, že mám skákat. To víš, že jo. Nabral jsem dráhu a šel jsem hodit řeč s kámošema. Ale ouha. Ta větší šéfka, co jí ta moje šéfka poslouchala, řekla mejm dvounohejm kámošům, aby mě hnali. A fakt mě hnali. Mě, Coddýska, miláčka. Prej, že mě má zajímat panička. Tu mám doma, né? Co na ní. Sakriš. Ale jejda, co to slyším. Moje pískací žárovka. A dobrůtka. Jo jo už jdu, počkej. Sežral jsem to v letu, omrk, jestli je pískačka v pořádku a šup, a zase zpátky, co kdyby mezitím probrali něco důležitýho. Pak nám postupně ukazovali takovou rouru, že tím jako máme prolézt. No to né, to je jako ten kruh, no fuuuj, tam nepolezu. Ale Strongi šel. A i Cairo šel. Tak jsem šel taky a byla to parádááááá. Jen kdyby to nechtěla pořád dokola opakovat. Bylo horko, v chládku čekala vodička, kámoši a paničce už jazyk visel z huby a furt neměla dost. Se pak diví, že se druhej den ráno nehejbe, když chce lozit tunelama  a skákat nějaký ty „skočky“.  Ale byla to paráda, to zas jí musím pochválit a i páníčka, ale fakt by mi stačilo, jako se to dělá s lidskejma štěňatama, odvýzt na kroužek, v mým případě na cvičák, a nechat bejt. A pak si pro mě přijet. To bych si to užil, bez pěstounů za zádama. Teda časem by mě mohli odvýzt do hospody, nechat bejt a pak mě hodit domů. No, to snad aby radši nečetla, jinak mi zas dá přednášku o vděčnosti. Vždyť já ani nevim, jak to vypadá, ta vděčnost.  Ale zato vím, jak vypadá únava. Tááááákhlééééééé. Tak hezký sny kamarádi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář