Jdi na obsah Jdi na menu
 


Páníky musí jeden cvičit, jinak neposlouchaj - agility 28. 6. 2009

28. 6. 2009

V tejdnu bylo vedení nějaký měkký, nebo zase naopak tvrdý, jak se to vezme. Prostě moc nebuzerovali a většinou vytuhli tak kvalitně, že jim ani nedošlo, že jim chrním na nohách. Ráno sice hudrovali a syčeli něco o zmizení a vysmahávání, ale dalo se s nima celkem žít. Počasí jim zase nahrálo na vejmluvy, prej prší a tamto a tohle. A aby tomu dali váhu, vždycky mě vytáhli do deště. Určitě schválně. Dneska se ráno nějak podezřele vyhrabali brzo z pelechů a hned jsem jim přišel na to, proč. Zas šli někam beze mě, nesli někomu balíčky, mně samozřejmě prej néééé  a už se chystali mě uplácet psí tyčinkou (a ještě k tomu tou na čištění zubů, jako by nestačilo, že mi včera paňucha brázdila hubu kartáčkem). Jsem hodil škleb, zavrčel jsem a nasměroval jsem se  s tím do pelechu a už to bylo. Těch keců zase. Co prej to je, ať jí to hned přinesu, že prej takhle né, vrkat že nebudu. Tůůůdle. Jednou jsi mi to dala, tak si pro to pojď, ale já za sebe neručim. Jenže ona se otočila a nazdar. Tak nevím, sice jsem měl kořist, ale nechali mě doma. Kdo teda vlastně vyhrál? Určitě ona, tu dobrůtku jsem měl chvíli, ale doma jsem byl sám celej půlden. Já teda nevim, ale neměl bych volat Kubišovou? Pak teda přišli, panstvo se uráčilo. Jenže si mě ani nevšimli a to jsem fakt neudělal ani malou loužičku. Příště jim něco nadělim, já vám dám syčáci, nevšímat si. Uražená byla. Šéfka jedna vztahovačná. Určitě kvůli tomu ránu. A páník, ten s ní drží basu. (Teda říkaj to tak, ale žádnou basu jsem jakživ neviděl, možná tak s nějakým pitím, to prej je taky basa, ta krabice. A do nějaký basy bych prej přišel já, bejt člověk a chovat se takhle. Já jim nerozumim. Jednak jsem pes a jednak bych se do ní nevešel. Pes aby jim rozuměl). Ale to máte fuk, to jsou ty jejich lidský štěky, pořád to mele hubou, jeden aby ty povely mezi tim štěbetánim lovil lupou. Paňucha teda zrovna moc nekecala, jak chtěla tomu svýmu uražení dát důraz. Ale balila přesně ten batoh, co mi tahá, když jedeme běhat. Ale jen batoh. Foťák vzali a taky se oblíkli oba do psího. Ale po vodítku ani stopa. Nóó, pak si teda vzpomněli, že by mohli vzít i mě. Ta skleróza, už je vidim jak tam hopsaj sami. A jak lezou tunelem. Jéééé, já se smíchy udusim. Nebo že by mě jen tak vytrestali? Vždyť říkám, syčáci. Vůbec mě to neposlouchá. To je moje zábava, moje autíčko, moje moje moje. Prej jsem hamoun, hamták a lakomec. Je to vůbec něco slušnýho? Určitě ne, určitě je to zase něco proti mně. Cestou se ještě zastavili, dali nažrat autíčku, sami si zašli pro něco do břich a pejsek má prej hlídat. A myslíte, že mi něco donesli? Néééé. Tak jsem to auto trošku poprskal a zachlupatil. Prej půl psa na sedačce, ale to už dělám, že neslyším, paňuchy vlasy jsou taky všude, tak co. Nakonec mě teda dovezli a zase jsem musel povinně do lesa. Né že bych se z nich nepo, ale skoro na povel? Ách jo, to je psí život. Naštěstí přišly dvě hezký holky, Laru jsem znal od minula a Agi jsem si pamatoval z nějaké z dřívějších hodin. A zas mě ta člověčina táhla pryč. Já bych to udělal jinak. Dovézt, vysmahnout (pánečci, myslím) a přijet pro mě za hodinu. Já bych se s holkama vyřádil sám. Jenže ta člověčina musí bejt taky u všeho. Pomalý to je, pořád to do všeho kecá. Dneska se na nás chystala kladina. Nejdřív byla na zemi, a jak panička odhadovala, šel jsem po ní jak zpočátku na stopách. Cik cak. To se jí samozřejmě nelíbilo. Paničce myslím, kladině to bylo určitě jedno. Na konci ale čekala šunka, takže se to dalo přežít. Akorát dělali štráchy, že musím na tom dřevě stát a pak si to můžu sežrat. A syčela na mě „zóna“. Asi novej povel. To nemůže syčet aspoň „šunka“? Nakonec trošku kladinu zvedli. Tak jsem po tom teda šel, byla šunka a byl klid. Bóže co těm lidem stačí ke štěstí. Ale jinak to bylo žúžo. Občas jsem se těšil, že panička v těch zatáčkách hodí krysu, ale nehodila. Škoda, to by byly fotky. A docela zrychlila, to si na ní teda příště posvítím. Přece nebude rychlejší než pes. Jenže! Oni si to ti dvounožci zkracovali po vnitřní straně a samozřejmě, oni přes nic neskáčou, ničím nelezou a nic neproskakujou, že, vy kůže líný? Jó, to se to potom běhá a ještě to u toho štěká „hop“ a „tunééééél“. A pak mi ještě řekla, že voda je její a teprv pak moje. No drzá je čím dál víc. Tak kdo tady víc makal, já nebo ona? To je nespravedlivý. Asi jí zas brzo kousnu. Aspoň trošku. Aspoň malinko. A nebo radši ne, ona by mi dala po hubě. A všechnu šunku by snědla sama. Co všechno musí pes skousnout za kousek masa.  Ale zaslech jsem, jak říkala, že mi přikoupí další hodiny. No, tak dobře, nemám se u ní až tak zle. Ale moc chválit se to nesmí, pak si ta člověčina moc myslí.  Jdu na ní houknout, že je čas na granule, nějak se u toho počítače zapomíná. To se jí nesmí trpět. Doufám, že přihodí i konzervičku, jak to bude suchý, tak se neznám. Jo a příště prej budou dva dny agilitění za sebou. Jůůůůůůů, já jí proženu kejty, ta se bude divit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář