Jdi na obsah Jdi na menu
 


První závody

26. 6. 2010

Nachystala všechno den předem podle propozic do batohu, sbalila běhací boty, protože měla utkvělou představu, že v areálu rovná se v hale, vodičku, foťák na videa, že si prý zrcadlovka odpočine a nebude čas. Tak toho byla zrovna fůra. Hračku mi v domnění, že budem v hale, nebrala, abych si ji nehlídal, křesílko jí taky přišlo jako bagáž navíc, a tak jsme vybaveni nejnutnějším vyrazili. Byli jsme na místě, jak je naším zvykem, teda těch dvou dvounohých, o hodinu dřív a tak jsem byl proveden areálem skladů a zase zpátky, abych se trochu rozkoukal. Cestou nazpátek jsem viděl už čtyřnohé kolegy a tak jsme se vydali hledat místečko, kde budeme vegetit po celou dobu závodění. To bylo venku a tak jsme si říkali, že super, budem na vzduchu. Bylo hezky, vítr mírnil sluníčko, ve stínu přišla vhod mikina. Teda těm dvěma. Tím, že jsme přijeli brzy, jsme si vybrali místečko, kde měl být i odpoledne stín. Panička se mnou šla vyběhat energii, spořádaně na šňůře, abych nerušil ostatní pejsky. Pak mě nacpala do boudičky, ale oproti domácímu odpočinku, jsem v ní opravdu nemínil setrvávat zrovna když je venku tolik k vidění. Nakonec jsme udělali kompromis. Půl psa uvnitř, půl venku. Poslech jsem na slovo a užíval jsem si drbání na bříšku a taky vodičky v super misce. Pejsci se začali sjíždět a panička dostala první lekci. Ačkoli sama nerada páchá, co nechce, aby se dělo jí, a tak mě usměrnila na plácku vedle boudičky, ostatní byli, dejme tomu, o něco více "free" nebo "cool". Račte si vybrat. Přestože z megafonu, mikrofonu, nebo co to měli organizátoři jako výpomoc hlasivkám, se ozývalo asi hodinu, aby pejsci byli drženi na vodítkách, na place to vypadalo jako zrána na fesťáku. Když mi létající talíř přistál třikrát až v boudě a teniskáky mě nadzvedávaly spolehlivě co pár minut, za nimi letící rozjásaní hafani také, klepal jsem se vzrušením jak dostihovej kůň, jen mě vypustit. Dvounohá správně tušila, že je to v háji. A nás čekal první závod - hra. Panička byla ještě v klidu, byť jí s každým přistáním cizího psa u mé boudy tuhly koutky a úsměv hledal cestu skrz Počernice domů, a nadšeně šla se mnou na prkur, který vypadal, že bych ho měl zvládnout. Čekal nás jen jakýsi čtverec, kde jsem měl čekat, než se šéfka trefí balonkem do tunelu a pak balonek neukradnout a tunelem proletět. Odepla mi obojek. Ty bláho já jsem volnej. Čekal jsem až mi dá povel a vyrazili jsme. První druhá třetí, super a ejhle. Áčko a tunel. Jako by trenérka na poslední hodině tušila, přesně tuhle kombinaci jsme zkoušeli. Naběhl jsem na áčko, ale co to, tunel nějak voní. No seběh jsem dolů, proběh a ruce zkřížené, diskvalifikace doma. No nic. V tuhle chvíli byla dvounohá ještě v klidu, bo ač jsem se zlobil, že mi moc nevěří, diskvalifikaci napoprvé i čekala. Přece jen, nový prostředí a tak. V tuto chvíli se panička rozhodla se mnou parkur, jak je zvykem, dokončit. To neměla dělat. Což jí hned došlo a jala se mě drapnout, jenže já byl z těch všech volnejch kolegů tak našlápnutej, že jsem se rozhlíd a najednou jsem měl pocit, že teď můžu mít taky všechny ty lítací talíře, tenisáky a jéééé, co to vidím, plyšák, balonky. Hlas z toho mikrofonu se pobaveně zmínil, že pejsek má Matějskou a já měl dojem, že panička mrtvici. Doběh jsem k misce, kde byla nachystaná snídaně a nasadil danému okamžiku korunu. Jak já měl vědět, že to nemám žrát, že to je jen jako, pasitčka, aby to psiska nežraly?!!! No prostě, v této disciplíně si panička balonkem nezaházela, sebrala nenažraného svěřence a odtáhla k místu, kde se nacházel obojek, do toho jsem byl nacpán a odveden. Spokojeně jsem se natáhnul k boudičce a poslouchal dvounohou, jak nechápavě srovnává moje rozvážný ráno s tím divadlem na placu. Je fakt, že jsem poslouchal jak hodinky, než začaly lítat kolem mě ty cizí hračky. To paničku asi naštvalo hodně, protože pod kšiltem jsem koukal, docela pršelo. Po této zkušenosti to vypadalo, že panička zvedne krovky a odporoučíme se fofrem pryč. Nakonec rozdejchávala rozjeté sousedy ještě tři hodiny. Rezignovaně seděla u mý boudy, přežvejkala kus masa, co páneček ulovil u stánku a když mi lítající talíř přistál v misce snad po stý, zeptala se toho dvounožce, co ukazoval nabyté svalstvo a dlužno říct, že i perfektně vycvičenýho retrívra, jestli mu nevadí, že mi ty první závody takhle rozhodí. Jsem se divil. Myslel jsem, že mu rozbije hubu, ale jednak bylo vidět, že už nemá sílu a zároveň zhodnotila, že kdybych byl tak vycepovanej jak ten retrívr, tak mě ty míčky a talíře nerozhoděj. Frajer jí odvětil veselé "pardon". Odevzdaně mě, pěkně nas.anýho samozřejmě, nacpala do boudičky, abych nebyl v tom ajfru celou dobu do dalšího skákání. Asi na mě měla zlost, protože ani moje zavrčení jí nerozhodilo. Nutno říct, že jsem byl až druhej chytanej pes v parkúru a že i těch diskvalifikací bylo docela dost. Navíc, ty šéfka až tak neřešila, jen se snažila mě udržet v klidu. Do druhýho běhu to už nějak rozdejchala, vyvenčila mě a s nadšením o poznání menším mě vedla na agility. Na startu se ještě cosi dohadovalo, tak jsme měli prozměnu dlouhodobé odložení. Panička začala tušit, že slibný začátek zase nedopadne dobře. Nedopad. Nejdřív jsem odběh k sousední kolii, která pro mě fak neměla pochopení. Odveden zpět na start jsem dostal povolení ke vzletu a slibně vyběh. Jedna, dva tři a tunel. Panička zvládla křížení a běželi jsme na pátou. Otočka, super, tunel. Tady panička opojena nečekaně dobrým začátkem zapomněla, jak se na prohlídce zrovna o téhle pasti bavila s paničkou Poly. Sice mě k sobě volala a já se i vrátil, jenže do tunelu. Diskvalifikace by jí asi ani tentokrát nemrzela, kdyby nezopakovala znova ten nápad a doporučení organizátorů, dokončit parkur. Plyšáci a balonky sice zmizeli, já dokonce udělal pěkně kladinu i se zónama, ale pak jsem se rozběh a nechal šéfku jejímu osudu. Odchycen, odveden a panička zdecimovaně sedící na plachtě od boudy. Diskvalifikace lítaly v hojném hejnu, a tak se rozhodla, že kabátu z vostudy chyběj ještě rukávy a střihli jsme si i jumping. Mezitím konečně odkráčel rozjařený retrívr a jeho páníček, kteří vlastně ani nezdávodili, jen se předváděli s kamarády, a já se vyspinkal v boudičce. Panička se před druhým během od organizátorů dozvěděla, že tohle je bohužel běžné a jen pevné nervy a nejspíš i určitý přístup "po mně potopa" pomůžou se otrkat. Holt ta její spořádanost je někdy moc na škodu, no. Vždyť to říkám a ona né a né. Tak teď to má a může přemejšlet. Kdyby mě ráno vypustila a kašlala na to, komu na co šlápnu, co ukradnu a komu rozštěkám psa, byl bych vyblbnutej a třeba bych i běhal líp. Ty její ohledy na druhý jsou prostě trapný, tady to má. Mezitím běhali pokročilí závodníci a ten jejich parkur byl teda vážně pořádně těžkej. Spíš by se dalo počítat ty, kdo nevypadli. Panička se šla podívat na hopsání a jak se vracela, uznale protahovala bradu. Z miláčka a mazlíka jsem se ovšem během dopoledne stal ploskolebým blbcem, nicméně hlazen po hlavičce, kterou mi namočila, abych úpalem nebyl ještě blbější,  jsem si vyslech, že jsem to měl táááák jednoduchý a neukázal jsem, co umím. Takže suma sumárum, první běh nám pokazily nervy, druhej panička, a do třetice to snad taky můžu zkazit já ne? Na startu jsem si sed, zadek mi péroval a konečně jsme vyběhli. Jumping byl teda docela slušná pastička, panička věděla minimálně o dvou místech, kde musí být rychlejší (ha ha) a odvolat mě na sebe. Jenže neměla tušení, že já se půjdu projít. Překážka pátá, panička kmitá, aby byla za šestou a ejhle. Čuchal jsem ke stanu rozhodčích, měli tam cosi složeného, panička volala, tleskala. No tak jsem tu překážku teda oběh a naběh přímo do tý pasti :o))))

Jedeme domů. Kdyby s námi jel kbelík, byly by v něm paniččiny nervy. Můj jazyk visí spokojeně z tlamy a nikdo, kdo mě dneska viděl, by neřek, že já vážně AGILITY MILUJU :o))))

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

bude líp

(nelcaberca, 2. 7. 2010 21:55)

Ahojky Coddýsku a lidská smečko. Nemusí být stále jen posvícení. To bylo pro začátek slušný a příště bude líp.
Pá a pusu mamka, ségry a lidičky z naší smečky