Jdi na obsah Jdi na menu
 


Coddýskův novoroční projev

 

říká dvounohá. Teda ona ten repertoár titulů mění, ale v podstatě pořád tím myslí to samý. Závěr loňskýho roku, kterej šel včera do pryč, byl ve znamení setkání. S hovězím dobytem, tedy voly a krávami, s prasaty a občas i nějaká ta sviňa se našla. V rámci rozdávání titulů to vypadalo jak na promoci. Většinou je ale dotyční obdrží až následně, pouze v zastoupení myšlenky. Dvounožci už dávno poznali, chtějí li zažít moře lidské nenávisti, zloby a blbosti, stačí si pořídit psa. A k tomu se snažit být slušný. Tím teď nemyslím výše zmíněné slovní metály. Ale tak nějak třeba nepouštět psa volně, aby obtěžoval ostatní, hlídat si, co pes dělá, sbírat po něm zpracované granule, nenechat ho vyřvávat na psy a lidi, nenechat ho skákat po psech a lidech. Vypadá to samozřejmě, že jo? No a fakt není.
Během sedmi dní jsme se stihli ujistit, že do nového roku s námi jistě půjde hloupost, omezenost a blbá nálada. No ať chceme nebo ne, je tady. Líp se poslouchá jak je všechno fajn, ale není. Za oslavu stojí každej den, kdy se, jak dvounohá povídá, nestřetneme s debilem.
První vzteklou vlaštovkou vánočního shonu, která se nasupeně hnala nikoli do teplých krajin, ale nejspíš na kapra k rodičům, byla sousedka s rodinkou. Čekali jsme na výtah, seřazeni u nohy šéfky, páč ta nás vždycky srovná, když sedíme jinak. Hezky stranou, abychom nevadili těm, co vylezou. Pravda, po několika minutách, co svítila ta červená kontrolka, že se nahoře pořád nakládá, páník zabušil na dveře. Tady asi paní sousedka nastartovala a dole pak zařadila. Panička ještě přidala plynu do sousedčina vzteku, páč když ta jedoucí krabice skákala a řvala, protože odnož té paní měla asi amok, sykla po tom háděti „neječ“. Paní vyjela třistazmísta a sdělila paničce ať si radši ty svý potvory, tedy nás, dobře drží. Většině z vás nemusím povídat, že od tohoto bodu si panička servítky nebrala, ale stále ještě slušně paní poučila, že ač je to vlastně smutné, my dva jsme vychovanější než její ratolesti. Všimnul jsem si, že člověčí samice bejvaj fakt ostřejší. Páník od téhle maminy se klidil, takže alfa bude doma asi ona. Potěš pán pes.
Druhá příhoda byla spíš psina. O pár dní později jsme šli zase očíhnout rajon, a zatímco jsem hledal vhodnou psoaletu a panička třímala Džina, aby nevlez pod auto, které jelo kolem, to zastavilo a jeho šofér se jal mluvit k paniččině zadku, kde že je nějaká ulice. Panička se otočila s tím, že, a to po pravdě, neví ani jaká je ta, ve které jsme, a následně zjistila, že už ani netuší, kde jsem zanechal granulovaný odpad. Když konečně zajistila, abych si v tom nezatancoval a nesla moje poklady do koše, za rohem na nás vystartovala Myš z yorku. Vypadala jak vzteklej kapr pod paličkou, zmítala se na flexině a táhla za sebou starší paní a pána. Dvounohá nás stáhla zpátky, v čase vánočním se jí z hrdla vydralo jenom tiché „ajaj“ a pak uklidňovala Džina, kterej nechápal, cože mu ta vřeštící věc chce u paciček. Páník té myši brblal něco, že ona je nějaká, to slovo si nepamatuju, páč se bojí a tak řve. Panička, už asi unavená rokem, odvětila, ať ji to zkusí nějak odnaučit. Pán s vážnou tváří pohotově odpověděl „No to já nemůžu, protože ona je tak stavěná“. Věta dne. Nevěděl jsem, jestli to s dvounohou šlehne, páč ta originální odpověď jí vzala vítr z plachet. Tlemila se ještě dva dny nato. Prej kdyby mě měla nechat dělat všechno jak jsem stavěnej, tak se pos….taví na hlavu.
Silvestr hned ukázal. Fakt ty práskací věci nemám rád. Letos mě vytáčely moc. Vlastně loni. Džinda to radši zapsal, ale mě to žralo a žralo. Byl jsem slušně napruženej a tak moc nechybělo, abych vyjel, kdykoli něco bylo přes čáru. Všechno bylo přes čáru. Jsem tak stavěnej. Mno, panička je stavěná jinak a páník asi taky. Když mě namích bílej hadr, kterým chtěli utřít binec na zemi, vzteknul jsem se, až panička říkala, že kdybych se živil ostrahou a tyhle grimasy se naučil ovládat, každej neřád si nadělá do gatí. A jasně mě srovnala, no. Brrrr, potupa, před Džinem. No a když pak začly petardy, rejpla do mě, že mám vycpaný ramena a v zrzavých trenclích naděláno. Sednul jsem si k ní a hlídal, aby jí ty petardy nic neudělaly. Né že jsem se bál. Občas jsem se ujistil, že jsem přitisknutej pevně a ani se mi moc neklepaly ty zrzavý trencle, jak řekla. Drzá je. No někdo by si moh myslet, že mě teda bude lehký vyděsit petardou a bude klid, ale nebude. Jo, leknu se, to jo, ale tak se naseru, že poslední co ten případnej moula uvidí, bude můj velmi velmi velmi hnusnej nasranej ksicht. Kdo viděl, ví. No, to bychom měli. Stejně jsem si nedával předsevzetí, že budu hodnej nebo slušnej.
A panička asi taky ne. Brzo dopoledne s náma šla konečně ven. V ulici, kudy chodíme, bylo střepů a špejlí a papírů. Panička s náma tancovala jak na bále, abychom na něco nešlápli. Přesto nás vedla pomalu, páč před náma šla paní se starou vořešicí. Když jsme došli k našemu místu, zjistila dvounohá, že na každým konci travnatýho ostrůvku je něco jako odpaliště. Jediná cesta pryč vedla za tou paní, která se ale z ničeho otočila a klátila se zase, co noha nohu mine, zpátky. Panička dvakrát vzývala Ježíše, a couvla s námi do ulice. Doufala, že to gesto je dost jasné, že se teda paní vyhneme. Vypadali jsme jak poddaní před královnou. Paní zřejmě nemínila uhnout ani o píď a za každou cenu musela projít kolem nás, ačkoli jsme už stáli v silnici. Dokonce i ta její čubinka šla dál po chodníku, nás si nevšimla. Myslím, že panička v tu chvíli kontaktovala pánaboha, páč ho oslovila. Můj nervovej systém fakt nebyl ještě zralej po tý poloprobdělý noci, aby se mi jakási baba mexlila kolem rypáku. Ačkoli byly paniččiny prosby k Ježíšovi nebo pánubohu nebo co to syčela tak tiché, že jsem je sotva slyšel já, baba si uplivla ohně stejně. „To musíte s těma… fakt nevím, co přesně řekla… chodit zrovna tudy?“ Panička sice podobnou zkušenost a poněkud ostřejšího rázu zažila prej kdysi se strejdou Erikem, kdy se jí snažily slečny s jinejma plackama vyhnat z lesa, ale skutečnost, že  podobné případy, kdy nás bezdůvodně někdo vyhání z veřejného prostranství, jen proto, že se mu nelíbíme, se množí a i strážníci paničce potvrdili, že na to nemají tihle bojoví lidský poseroutkové právo. Paničku už to fakt sere, navíc jsme na vodítku, nikomu nevadíme, spíš obtežujou nás různý psí nekámoši navolno. Takže slušnou a poněkud delší větu o pozemcích zapsaných v katastru na tuto osobu a naší příští cestě mimo ně nahradila kratší a srozumitelnější větou: „ Poser se babo, však jsi to tu nekoupila“.
 
Šťastnej a veselej :-DDDD
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pokračování

(Coddýsek, 31. 1. 2012 10:54)

Přeji všem, celé vaší smečce co nejvíce pohody a co nejméně štěkavých lidí připomínajících krysaříky a jiné "tak stavěné" psíky :-) Moc zdravím a těším se - v Piko ♥

Moje řeč

(Coddýsek, 31. 1. 2012 10:52)

jak já bych rád vzal dvounožce někam ven, držení páníčků v bytě je často nad mé psí síly a často si říkám, jdeme-li ven, že bych paničce nebo pánečkovi měl nasadit košíček. I když kousání u výtahu bych i povolil, někdy je těch štěkavých lidí moc a provokují jak krysaříci. Naštěstí jsem teď objevil docela velký prostor na venčení našich dvounožců, mohou být oba na volno a když už, tak tedy maximálně štěkají, ale zatím nikoho nekousli :-)

Jak my ti, Codýsku, rozumíme!

(Corado a Karamelka, 29. 1. 2012 20:47)

Zdravíme Codýskovu smečku a poněkud se zpožděním reagujeme na tento novoroční projev, neb pro FB zapomínáme na stránky a nyní zjišťuji, jaká to škoda!Ačkoliv speciálně toto je dost smutný čtení a reakci bych si vypůjčila tuto:" Držení kynologů ve městech a na sídlištích lze bez nadsázky definovat jako týrání!". Proto my i nyní v zimě raději "klepeme kosu" na chatě, protože mé nervy jsou již tak opotřebované, že bych, bojím se, mohla takové, s nimiž se setkáváte a také my např.u výtahu setkávali, ŽE BYCH JE MOHLA POKOUSAT!