Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dogtrekking Zde jsou Lvi - Osoblaha

3. 6. 2012

Cesta tam byla dlouhá. Co si budem povídat, skoro pět hodin s přestávkama, na cestě, v auťáku, v autopásu, no teda nic moc. Džinda kenelu taky nemoh ani cejtit.  Dvounohý postavili takovej divnej látkovej domeček, boudu či co, prej stan. Udělali nám místečko mezi autem a stanem a docela dobrý, jen kdyby je i ten můj psí stan napad hned a ne až po trase. Ale i tak, miniatura jejich boudy byla dost hustá. Džinda teda ostrouhal, páč jemu by stan vydržel asi minutu. A brzo to dokázal, když dvounohejm vytahoval od stanu kolíky a ožral jim předsíňku. Sprateček šikovnej . No a vyndali mu kenelu.

Zbytek dne jsme odpočívali po cestě. Dostali jsme navečír bundičky, aby nám nebylo zima a dvounohý si na chvíli poseděli u ohně.Na noc nás vzali do svý boudy a do spacáku. Dobrý, my jsme se s Džindou vyspali skvěle .

Brzo ráno, po čtvrtý, se dvounohý vzbudili a v pět jsme už stáli na startu. A začal nářez. Vypochodovali jsme z brány, zahlídli značku a vyrazili jsme. Dvě stě metrů po startu dvounohá zaskučela a mně bylo jasný, že její kotník načatej na minulým výcvikovým víkendu je tak nějak v hajzlu. Jsem vobrátil voko - a je po srandě. No hele, nebylo. Normálně, bohovala, lezla po zdi a to doslova, páč tam byla kamenná zídka, na kterou padla, když se jí ten pařát zase podvrt, ale pak to rozsekla a že jde dál. Páníka s Džinem posílala ať jdou, ale my jsme smečka a smečka drží pohromadě. Sice to nějakej čas zabralo, párkrát mi vynadala, že nemám tahat, že ona taky na Hanácký zpomalila, když mi pumpa dělala přesčasy. No jo, nerad, ale zpomalil jsem. Džinda šel totiž první a já to nerad. Já rád vedu. Šlo se přes zrušenej statek a chcalo a chcalo a jinak to nejde říct. Měli jsme psí pláštěnky, takže celkem dobrý, jen ty uši mokrý, ale dvounohý byli na kost. A za boha se z toho statku nemohli trefit na správnou trasu. Jó, možností pár bylo  , ale chyběla indicie, která je ta správná. Nakonec, heuréka! A mazali jsme kolem pole, kdesi v dálce se po někom střílelo, nechtěl bych bejt srna. Panička říkala, ať jdu u nohy, že se až tak na dálku nelišim. Sprosťačka. Dávala si sakra pozor na cestu, páč si byla jistá, že tu bolest už nechce ten den cejtit. Takže poprvý v životě prej šla čtyři kiláky dvě hodiny. No jo, ale to i s tim zakufrovánim na statku, paničko. Čekala nás K1 a les mravenců. Za ním nás dohnal synek mojí kamarádky Enngi s pánečkama a panička sklidila uznání, že se rozhodla sportovně vytrvat. Došli jsme k silnici a mazali kamsi směrem na Dívčí hrad, ale těsně před ním se uhnulo a kamsi k domku s rotvíkama. Jo, jeden na na nás volal. Chtěl poradit, ale dvounohý jak neštěkaj, tak mysleli, že ho provokujem. Jo, měli by na tom učení cizích jazyků přidat. Cesta ubíhala a pak se stočila z trati společné pro Long i Mid jen na tu midařskou. Pánečci vyplnili prezenčku a kolem pěkných chatek jsme mašírovali dál. Tady kvetly ty velký bílý květáky a panička musela hrábnout po kapesníku. A pak, že je alergická jen na blbce. Ti kvetou úplně jinde.

Na silnici jsme se dali vpravo a pak hned na cestu vlevo kamsi k potoku. Lefa na stromě (rozuměj Lev, který nás provázel, no prostě lefa :-) radil "zuj se a přebroď". Ha ha, pánečci od deště promočení na zouvání nějak ani neměli náladu. Panička prej, že "ještě toho trochu, aspoň bude přírodní obklad na kotník" a prošli jsme potok tak. My naboso, oni v botech. A za potokem čekal další Lefa a radil mazat do krpálu a dát se kolem lesa. Tady pánečci taky chvíli váhali, ale nakonec se dali dobře a našli rybník, dalšího Lefa a srnku na pastvě, co se jich nebála. Ani nás, teda. Džinda ale myslel, že zešílí. A to neni loveckej. Ale Lefa velel mazat k velkému Lefovi přes pastvinu a ten nás čekal u lesíka a radil jít za provázkem. Tady byl asi nejhezčí úsek cesty, srnečky, nepršelo a ještě nic nebolelo. Kráčeli jsme vstříc K2.  Cestou nás doprovázela dvě srnčata, ale netroufla si až k nám. Škoda, navolno bysme se vyblbli, ale prej by nás máma srna asi nakopla, tak nevím, jestli by mě to bavilo. U K2 byl jakýsi provaz od ohradníku a my se tam pánečkům pořád motali packama. Panička moc přitiskla razítko a zajíc byl bez uší. Ten na tom razítku. A pak vhůru na Liptaň. Vláček projel a my přešli přejezd a vlezli do Liptaně, kde nás vítal labrador a panička doufala, že po něm radostí neskočíme a že si nesedne podruhé. Páník Džina taky brzdil. Neúnavnej pruháč měl ze všeho Vánoce. Pak jsme se stočili vlevo za domky a po silnici mířili Liptaní až k jejímu konci, kde se milá paní ptala jestli koušem a smála se, když panička kývla, že já občas i jo, ale čiči je hodnej. A že jdeme v kapkách deště. Jo, kdyby kapkách. Spustil se liják. Ale do cesty se nám postavila autobusová zastávka, kde jsme posvačili, pánečci trochu uschli a pak jsme vyrazili dál, do Horních Povelic. Silnice nás dovedla ke vsi a my jsme po značení prošli až nad ni a šup do lesa, kde hned dva Lefové radili. Jeden ať nelezem dál a druhej ať lezem tam kam říká. A zas radili dobře. A déšť sílil. Šlo se lesem, značky byly na stromech a bylo jich hodně a mnohé nebyly ty správné, ale páneček to s přehledem zvládal. Ha ha a taky si konečně všimli, že jdu po stopě. Já totiž cejtim moc dobře, co cejtit potřebuju, jenže pssst,  vona by mě ta můra dvounohá hned školila na FPr a to já nerad, čuchat, když musim. Les končil u ohradníku, ten jsme měli přelézt, ale ve finále se podlejzalo a fakt vám lituju, že z toho nejsou fotky, páč tady byl jakejsi dvacátej kilák a trošku dvounohá krize. Ale vidět paničku a páníka koneckonců taky, jak se plazej s náma, to byl výkon. Šlo se kolem kombajnu a taky traktoru a zas lesem, kde vyběh srnec a jak mazal! A pak se taky šlo pěknejma kopřivama a to už mi to nějak vadilo, tak šla první dvounohá. Já se schoval, páč to fakt nebylo příjemný a s tou mokrou psí pláštěnkou, i když nepromokavou a značkovou, to bylo docela vopruz. Jakejsi potok byl pěkně rozblácenej, takže panička vytunila boty a páník si taky "liboval" . Chvíli trvalo než našli směr na K3 a zamířili jsme do kopečka vstříc další řepce, troše šutrů a kravské ohradě. Tady to byla psina, no fakt. Šipka velela vlízt do ohrady, varování ohledně krav a bejků jsme měli v itineráři, a po značení dál. Háááááf, jenže jedinou značku našel páník na šutru a pak běhali s dvounohou po vohradě a hledali další . No, bavil bych se, ale my lítali s nima, páč dogtrekkingovej řád velí, pes a psovod musej bejt spojený šňůrou. Né pupeční, ale vono tak nějak stejně funguje. Nepřejte si vidět jak se dvounohý bojej za křovím, že je vytáhnem v tom nejnevhodnějším okamžiku na světlo . No ale zpátky k cestě. Když už vůně hnoje sílila a panička nabírala obrátky, že už vidí jak se na nás každou chvíli valí stádo krav a bejkem v čele, volalo se do kempu a člověci se uklidnili, že je tentokrát nepoženou ani jezeďáci ani skot domácí. A šup přes Víno do kopečka ke K4. Tady zkontrolovali dvounožci svý nosný pařáty a spočítali škody. Paničky kotník byl jak skleněnka duhovka. To prej byly kuličky a byly barevný uvnitř obalu ze skla. No, kotník nebyl ze skla, ač se tak zdál, ale barevnej byl. Tlapy měli jak vypraný v pračce a přezouvali. Nám sundali pláštěnky a koukali, že s nima sundali taky pěknej kus psů, teda chlupů. Chvíli jsme pospali, teda my dva s Džinem a pak šup na polňačku, bez šutrů, krásnou a s krásnejma, pravidelně osetejma polema ječmenem. Teda asi. Dvounohá později skuhrala, že nesnáší zemědělství. Ale tady se jí líbilo. Nikde nikdo, jen černej mrak nad náma, sluníčko za ním a duha a před náma les. Šli jsme s Džinem vedle sebe a funěli na sebe psí vtipy. Cesta vedla směrem na sila, a na rozcestí Lefa radil, že směr vpravo je kratší. Chvilkové podezření paničky, jestli na konci kratší cesty nebude Lefa, co bude říkat, že krátit si cestu nebylo moudré, ale zvítězila další únava. A Lefa radil dobře. Šup na cestu k Hrozové. A Hrozovou přímo skrz a dál do Rusína. A tady pochodem vchod k závoře, oblézt, podlézt a šup šup do kopce, na obzor a vpravo vbok, vlevo vbok. A začlo chcát. A dobíhala asi shortařka, páč běžela jinam a pak dva longaři, co šli taky jinam, a naši dvounohý začli pochybovat. A tak šli s kopce a zpět a ještě jednou a paničce, připomínající vodníka, začaly tancovat nervy a bohovala a kvílela a já bych řek, že vyla. Šel jsem k ní čuchnout, jestli ok, a zaštěkal jsme na ní, že jí vytáhnu, kam bude chtít, jen ať nebulí. Páč vona fakt začla bulet a bulela bulela a až pozdějc mi řekl Džinda, že prej byla dojatá, jak jí podporuju a taky docela vyčerpaná. Byl to 32. kilometr a nám zbývalo dvanáct do cíle. A páneček začínal bejt nasranej. Ne na paničku, ale že má mokrou mapu a itinerář, a že chčije a že fakt neví jistě kudy dál. Tak nakonec vylezlo sluníčko (prásknu, že dvounohá byla sprostá i na pánaboha , tak jí asi ze soucitu posvítil - no fakt, vona svatýmu Petrovi doporučila Prostenal  ) a je napadlo zavolat a zjistili, že jsou dobře nasměrovaní a tak se konečně šlo dál. Minuli jsme Lefí balíček první pomoci, s pár šikovnejma věcičkama, ale nic nepotřebovali, tak to nechali ostatním a šupajdili ke Škodovce, která tam nebyla, teda byla, ale jinak než si Škodovku představovali a můj stopařskej nos zase nasál a klikatou lesní cestičkou jsem je doved až k bílý boudě a rybníku, to sedělo s pokynama a šup do lesa. Tak tady byla cesta fakt hodně jemně linkovaná, ale vyčuchal jsem a dostal pochvalu. A nahoře byla vysněná K5. Panička už ani nefotila, po pravdě, bolela ji celá panička. A neměla ani sílu mluvit, natož nadávat, což páníček ocenil asi nejvíc . Ovšem když už musela z posledních sil vypustit z úst slovo, do kostela by ji nepustili. Prostě to znělo, co vám mám štěkat. A hezky po polňačce, po silnici a směrem na Matějovice. A zase před náma vyhupkal srnec. Po krátký přestávce v kopečku nad silnicí, kde jsme dostali kousek chleba od páníků (a byla to lahůdka, kam se v tomhle stavu hrabe konzerva), jsme pokračovali skrz Matějovice, kde nás kostelní pes vyhnal od autobusový budky, páč to bylo vedle a on kvílel, jak když má za chvíli žalozpěvy, a pak jsme se ploužili k zaniké vesničce Kašnice. Byla hezká, taková víska duchů, dva domy se schránkou, ale nikde nic a nikdo. Panička už neměla sílu fotit, pozorovala skelně moje nožičky a šla za mnou jak na porážku. Zabral jsem. Brzo jsme zas odbočili na polňačku a k posedu a na další polňačku. Tady panička na chvíli sedla, páník se šel podívat, jestli něco neminuli a podle toho jak vypadal, měl toho taky akorát tak. Na rozcestí jsme se potkali s velkým autem a majitelem pozemku. Ha ha. No pán trošlu láteřil, ale když z paničky vypadlo, že máme 40.km v nohách a pán si to srovnal s naším vyzeráním a panička se omluvila, že je možné že i bloudíme a hledáme jen papír, nás poslal přesně k tomu papíru. A fakt, věděl že tam je Lefa. Trošku pohrozil, no jo, jel picnout nějaký ty srnce a nechlupatý civilisti s chlupatejma narušitelema se nehodili. Takže pokud se pán náhodou dočte internetem k týhle naší stránce, takže mu děkujeme, že byl hodnej. U poslední K6 jsme se otočili čelem vzad nejprve od kontroly, ale mělo to být od cesty, takže jsme si proběhli dalších dvěstě metrů navíc a pak už zpátky správným směrem. Tady přišla další krize, ale tady už panička na nebesa nenadávala, tady už prosila. No byla vyslyšena. Opravdu se objevily značky a taky koleje, ze kterých má panička ve spojení s náma, tedy psama, docela vítr.takže trošku chytla nerva, pak teda našla cestu kolejákem a pak nás protáhla takovejma trnama a kopřivama, že kdyby věděla, co mám pod kabátkem, tak by si popel na palici sypala. Jenže nevěděla a strachy o mě lála na mou nebohou placatou hlavu, abych padal z kolejí doleva. Naštěstí nic nejelo a panička v slzách, že na mou nebohou hlavu dopad i nějakej ten pohlavek, páč jsem jí fakt nechtěl poslechnout a lézt do dalších řepek a kopřiv, vylezla na nádraží. Cíl byl na dosah. Kilometr 44. oficiálně dosažen, čas zapsán, my napojeni, nakrmeni, převlečeni a šoupnuti do dek a do stanu, abychom neprochladli. Pánečci nás celou noc balili do spacáku a hřáli.

Ráno panička se zděšením zjistila, že mám pod kabátkem tu mokvavou nadílku, pupínky a tak začalo ošetřování. Musím říct, že se mi to i líbilo. Skákala kolem mě a chválila mě, že jsem nedal znát svoje poranění a ji vedl statečně celou cestu. Potkala taky kamarády a ti jí pro mě půjčili lék. Aničko a Broňku, děkuju moc, pomohlo to nejvíc ze všeho co jsme zkusili. No a tím náš výlet končí. Panička mě objednala k paní doktorce, která mi zejtra na to bebí mrkne, zbývala poslední noc, vyhlášení výsledků a odjezd domů. Dostali jsme diplom a taky jednu hračku a ta se nám moc líbí. 

Ačkoli po dojití trasy, kdyby se paničky a páníčka někdo zeptal, zda příště zase, byl by nevděčně odkázán tam, kde musí být moc moc místa, teď už víme jistě, že se těšíme na další trek .

S úctou, Váš Coddýsek a Džin, editor příspěvku

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mamka a ségry zdraví.....

(nelcaberca, 5. 6. 2012 12:00)

Coddýsku, jsi jednička a Džinda taky - gratulujeme. Ale až Tě to přestane bavit, dupni si a kousni paničku někam, aby si uvědomila, že má přibrzdit, jinak skončí s nožkou v sádře a nikam si hóóódně dlouho nevyšlápne :-).

Re: Mamka a ségry zdraví.....

(Coddy, 5. 6. 2012 12:45)

Jó mamííííí to já jsem zas rád, že to dala, jináč by mi zkazila vejĺet. Vono mě to bavit nepřestane, páč to je úplně božííííííííííí, můžu tahat a tahat a tahat a jsem důůůležitej. A taky spím ve spacáku a jsem furt venku co to jde. A kdybys viděla ty svaly co mám. Jsem oěknej pes. Pruháče to ještě naučím a pak budu chodit krátký a Džinda třeba dlouhý .

Hihi...

(Pavla Marková, 4. 6. 2012 22:44)

...tak nevím, jestli ti mám, Coddýsku, k těm bláznivejm pánečkům blahopřát, jakože supr dobrodruzi, se kterejma se nenudíš, anebo radči volat Srstkovi, abys byl ty i Džínek ihned odebrán z tý šílený rodiny, ať si vypouští duši sama bez nebohých psů. Nechám to na tobě, stačí štěnout a volám, neboj ;) :D :D