Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krkonošská tlapka 2011

Konečně. Pustily je buzerplacy a chytila je příroda. Pes aby se v nich vyznal. Odmlžily se jim oči oparem všech zetvévéček, béháček, ip a jinejch disciplín vyžadujících naší poslušnost, a nasáli vůni dálek. Dvounohá se vrhla do shromažďování výbavy už před měsícem, kdy dotáhla domů dvě sedmdesátilitrový batožiny. Jako jo, vypadalo to impozantně. O něco impozantněji pak v praxi na jejích zádech. Jsem myslel, že nevyleze z chaty, páč z ní vypadne. Konečně byl den D a vstávali jsme na brzkej start po Krkonoších. No, den D. Asi jak pro koho. Páč v noci byla zima jak sibiřskej husky káže, nalezli jsme k dvounohý do spacáku (dvounohej vlez na palandu a tam my nevylezem, syčák) a trochu jí porovnali obratle. Ráno jí chvíli trvalo než se poskládala do obvyklý podoby. Pak s ní nemluvila voda nebo co, páč se něco v umývárce nechtělo vypnout. Na startu zašantročila karty a hledali je půl hodiny, kdy se střídavě vraceli do chaty a zpět. Když už se karty konečně našly, pracně naskládanou výbavu neméně pracně vyskládávala při kontrole. Nás se mezitím chopila paní doktorka, aby nám potvrdila, že jsme zdraví psi a můžem startovat. Asi jsem jí zapomněl kousnout. Tak příště. Vyrazili jsme ze základny a už se nás homo sapiens zase snažil brzdit. Prej to je s náma tak na deset kiláků boj. No, jak chtěj. Když deset, tak deset. Sice jsme se původně s nima tak dlouho přetahovat nechtěli, že jo Džine, ale když si to přáli... Po pár kilometrech si dvounohá zvykla na bágl a přestala buzerovat. Její skelnej pohled naznačoval, že máme pokoj. Dvounohej hudroval na foťák, ale stejně s tim každou chvíli prudil. Cesta vedla mírně do kopce a homo sapiensům došlo, že maj šetřit dechem. Zase jsem dostal nějaký ty příjmení a pár slibů, že mě nechá Krakonošovi na polívku. Ale vytažena do kopce zapomněla a ještě byla za zlaťáčka ráda. Džinda se místy nudil, páč by se radši přilepil na nějaký ty longaře a pořádně proběhnul kejty. Ale k něčemu ty dvounožci přeci jen jsou. Těma našima tlapama nejdou trhat borůvky a huba na to je velká. Takže nám je natrhali oni.  Po první kontrole se probralo paniččino krušnohorský koleno a bylo po srandě. Radši jsem šel u nohy dobrovolně, páč kdyby přepadla s tim báglem, tak bych byl na plakátě. To byl asi sedmej kilometr a dvounožci zpomalili a všechno nás to předbíhalo. I háravky :-) A tak jsme jim připravili stopovací vejlet. Měli radost :-)))) Na K2 dorazili s asi dvouhodinovým zpožděním a u Grizzlyho se na ně čekalo. Jo a o guláš se nerozdělili. Džinda dostal piškot u okýnka a mně se nechtělo zvedat. Takhle ten guláš kdyby byl... To už byl 22 kilometr za náma a panička svý koleno k smrti nesnášela. Myslím, že mít něco většího než švýcarák, asi by to koleno vykostila. Na třiadvacátým, mořná kousek za ním měla možnost se s tím táhnout ještě 14 km na bivak nebo vzdát. Džinda mezitím usnul a mně byla zima. Takže jsme ušli asi cca 24 km z 53 a smutně se vrátili na základnu. Sviňa koleno se za dva dny vzpamatovalo. Džinda se vyspal už večer a bejval by šel zas. Mně se v teplý boudičce líbilo. Ale byl to moc hezky připravenej a natrasovanej trek, takže si myslím, že dvounohá ten sviňakloub nacpe do ortézy a brzo vyrazíme zase někam na trať.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

díky za úsměv

(Radka Ginjan, 9. 12. 2011 14:05)

Občas ti sem vlítnu. Dělám to málo, ale vždy, když je mi nějak smutno, to udělám. Čtu a vybírám, směju se a zavzpomínám sama na své možná podobné zážitky, ale tvé podání je bezkonkurenční a já vím, že se zde vždy pobavím. Díky ti za úsměv. Ten já miluji v každé podobě, s každým, kdo za to stojí a kdo to umí. Ne s každým je totiž ta správná psina i když to vždy jasně nejde, ale je to lepší, než si stále jen stěžovat . Takže tleskám tentokrát já!