Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krušnohorský dogtrekking 2011

Můj první letošní start na dogtrekkingu (vloni byl první bohužel i poslední) byl zároveň Džinovým křestem oficiálními treky. Ale abych se nechvástal, po peripetích minulého měsíce s osinou a podobně, a vzhledem k Džindově neplnoletosti pro tyhle akce, jsme tentokrát mašírovali jen "kočárkovou" trasou. Ta měla původně být jen 10km dlouhá, v táboře se informace změnila na 14km a nakonec páníci napočítali 18kiláčků. Když k tomu přihodíme dva, které jsme zakufrovali hned za branou kempu, máme tréninkovou dvacítku. Terén byl střídavě krásný a příšerný. Travnaté a lesnaté krajinky střídaly cesty plné šutrů, tříproudová silnice s kamiony, přes kterou jsme museli přebíhat, a kousek trasy Velemínem, hned po hlavní silnici, která nebyla o nic míň než mezinárodním tahem, a tudíž zase kamiony. Štěkající ploty, tedy nevycválaní a výcvikem nepolíbení hafani domorodců, na nás řvaly ze všech stran a Džinda uskakoval leknutím až do silnice. Kluk to nezná, páč my dva se prostě nepereme a na nikoho z hafanů neútočíme. Jsme přeci sportovci. No, venkovské hafanstvo to má asi jinak, pohostinní určitě nebyli. Nic podobného jako "pojď dál, nabídnu ti svoji kost" se vážně nekonalo. Spíš "sežerrrrruuuu všechno co se  hejbe".

Zpočátku cesty jsme se potkávali s průvodem dvounožců s trekovými hůlkami, jejich pidipsů a vůbec celých rodinek, až se panička vztekala, že škrtit jsem se mohl u chatky. Každý tři metry jsem dostal "k noze", uhejbal jsem autu, nebo holím, nebo dvounohejm mláďatům. Cíl cesty jsem neznal, ale soudě podle toho, co říkala panička cestou, nejčastěji to bylo "do prdele". Takže namířeno jsme měli asi tam. Nutno dodat, že i moje otrlý ušiska vstávaly při poslechu řízné "hudby" paniččina hrubého slovníku. Propláchla ho dokonale. Džinda se určitě přiučil. Páneček se nevzrušoval a nejspíš jen doufal, že panička na vzteking nevyplejtvá veškerou energii určenou na další kilometry. Ty první tedy nebyly nic moc. V hezkém Opárenském údolí jsme kličkovali oním průvodem a pořád se vyhýbali a taky se tam ke mně přiřítily nějaký vyceněný zuby, ke kterým patřilo asi patnácticentimetrový psisečko, prskalo to jako přepálenej olej, stálo to pode mnou a já já nevěděl jestli se to už může sežrat, jestli to třeba neni ještě horký. No když to prská, tak je to horký, říkala panička u sporáku. Pravda, tohle stálo na cestě. Na sporáku bych to ale rád viděl. Zároveň jsem doufal, že panička nesežere paničku tohohle vzteklýho budoucího řízku. No nakonec mě i přešla chuť a pidipes se určitě ještě teď chvástá, jak mě přemoh. V Chotiměři si páníci vykoukali na mapě všechny oči, ale nakonec teda zamířili správně doprava po žluté značce. Mno, ještě jedno mizerné značení, "malej kufr" ,ale pak jsme vlezli do lesa, kde byl chládek, a kde panička vybalila žrádlo, rozdělila se s náma a odměřila nám vodu. Ani tak nám ale voda nevydržela dlouho. U Kletečné jsme už neměli skoro nic ze skoro čtyř litrů. Ale cesta tudy byla příjemná, les, louka, ticho, potkali jsme dalšího kolegu trekaře, který s paničkou a prckem odpočíval a důrrrrazně nám říkal, že si svoje hlídá. Ale my oba s Džindou zabírali do postrojů a neměli jsme čas. Chvilku nás míjeli cyklisti, ale další kilometr byl zase po tiché lesní cestě. Občas na nás houkli páníci, ale to se dalo přežít. I když, mně se teda hluchota nevyplácela, panička je na mě tvrdá. Třikrát a plesk. Ach jo. Pak přišla zmíněná tříproudovka. Ta tedy páníky nenadchla, ale na druhou stranu jsme museli, zpátky by se nám kvůli tomu vážně nechtělo. Na druhé straně páníci chvíli studovali mapu, pak minuli barák, kde mohli vysomrovat vodu a pak jsme se táhli k Milešovce a od ní na suchu až do Velemína. Tady paničku potěšili jen místní, kteří nám natočili do lahve vodu. Byli hodní a moc se jim líbila naše miska a jak máme velikou žízeň. Pravda, zahučela v nás čtvrtina lahve. Možná i víc. Poděkovali jsme prostřednictvím páníků a plazili jsme se dál. No jo, plazili, cesta sem byla asi dva kilometry dlouhá a po kamenech, a panička prohlásila, že místy je český venkov hnusný. A na mojí adresu taky padlo pár nepěkných slov, páč jsem chtěl z kopce běžet a zapomněl jsem na paničky bolavý koleno, takže bolelo ještě víc. Když jsem na povel "pomalu" zabral ještě víc, myslel, jsem, že ze mě bude spřežení boxerů alespoň desetihlavý. Na tolik kusů mě mínila roztrhnout. Pak začal nožičky tahat Džinek a tak jsem raděj zpomalil. Copak šéfka, ta sice hřímala jak bůh války, ale vcelku byla neškodná, páč kdybych si nenechal dát na držku (baby nebiju) a zatáh, šílela by měsíc s ortézou. Ale kámoš, to je blbý, s kým bych pak blbnul, že jo. No ale už jsme byli ve Velemíně a čekala nás cesta po úzkým chodníčku mezi "épadesátpětkou a vzteklejma chlupatejma záploťákama". Tady panička nebyla o moc nadšenější, ale u odbočky do méně frekventované části obce si s náma sedla do parku a podělila se o další příděl žrádla. Baštili jsme společně, na treku je povolena sem tam nějaká ta negranulovaná dietní chyba.. Pak už nás čekaly příjemné kilometry Opárenským údolím, sem tam cyklista, ale jinak stromy, tráva, pěkná cesta, potok a potkávali jsme milé lidi. Většinou se smáli, páč jsem si nes misku v hubě. Džinek dostal za obojek pampelišku, páč do huby neměl nic. Pomalu jsme došli k Černému mlýnu, kde jsme potkali zase "pidipsíčky vztekáčky potenciální špekáčky" a jeich vytlemenou paničku. Ta se bavila, jak mi ta havěť blafe za zadkem a doráží. Ale bavila se jen do tý chvíle, než moje panička poznamenala, že mě pustí, abych si taky něco užil. Pak byl pokoj. A já si donesl misku až k chatce, Džinek za mnou doťapkal svůj první oficiálnější trek a oba jsme zalezli do postýlek a spali celý večer a celou noc s přestávkou na vyvenčení. Pánečci zalezli nejdřív do hospody a pak k nám. Ráno jsme zatleskali longařům a midařům, a že bylo čemu tleskat, páč první longař s hafanem doběhli 87 km za asi deset hodin. Opravdu DOBĚHLI. A ostatní všichni závodníci byli taky mazáci, všichni došli nebo doběhli v limitu a měli velikou radost. Mezi midaře se doufám znovu letos zařadím, s Džindou po boku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář