Jdi na obsah Jdi na menu
 


Praotec Čech a prasopes Cod a rychlotrek na Říp a zpátky

12. 6. 2010

Plácnul jsem sebou na kachle v kuchyni a dvounohý vystřelili kamsi s ručníkama. Sice jsem na nadával, ale houby mi to bylo platný. Prej pes tam nemůže a muréna skalní už vůbec ne. Muréna, muréna. No moc lichotivý to není, aspoň, že to zkracujou na můru. Já slyšim na všechno. Od mufíčka po hajzlíčka. Vychutnával jsem si kvartýr sám pro sebe a vono se to přihnalo za dvě hodinky zpátky a hned dvounohá vytasila z batohu terekokšíry. Si dělá psinu ne? Hele, no vona to fakt myslela vážně. No né, že bych si nedal říct, sranda musí bejt, vychrápanej, to jsem teda byl, ale na podvečer? Na druhou stranu jsem si řek, že mě taky mohla vláčet po všech psech v tom vedru, tak jsem se uvelebil na sedadle a nechal se překvapit, kde bude konečná. Páneček se nejdřív mírně vychýlil z trasy, což na zpáteční cestě k nelibosti paničky zopakoval, ale počkáme si, až nás poveze dvounohá.

Autíčko nechali na parkovišti, sice trošku vzdálenějším, bo je strašila cedule s zákazem vjezdu, ale aspoň jsem moh značkovat místní dřeviny :o) Bez keců paničky se to neobešlo, protože jsem prej šel na canišňůře jak vožralej. Tak mě peskovala. A mě napadlo, že jí tu cestu osladím. No, příště si rozmyslím, jestli s..t, paničku, nebo nes..t. Před náma se vskutku tyčil krpál jménem Říp, kterej prej jakejsi praotec zdolal a už se odtud nehnul. Trouba, moh si sednout pod ním. Sice by prd viděl, ale mě by nebolely nohy. Pánečkovstvo ovšem pohodlí vyměnilo za krpál docela rádo, páč to mělo nový trekovky a potřebovalo je to prubnout. Ach jo. Já měl bosý tlapy. To je teda spravedlnost. Šel jsem otráveně a pěkně šejdrem jak po třech pivech, takže paničce jsem na tý šňůře jaksi k ničemu nebyl, což náležitě okomentovala. Jen neřekla k ničemu, ale přímo specifikovala k čemu. Což mě naštvalo a tak jsem přitvrdil. Jenže dvounohá taky, a když jsem po ní cvaknul zubem, tak se to nesetkalo s pochopením. Naopak.  Panička mi dala sodu a do ksichtu jsem si vyslech, že ještě jednou nakrabatim hubu, že na ní dostanu košík. Sakra. To jsou mi poddaný. Vzpupný to je. A tak jsem zabral. Paňucha a její trekovky dostaly sodu na oplátku, dvounohá zavařila kolena a ucedila, že by měla pít jakejsi Geladrink nebo co. No, jak myslí. Mně stačila voda a jako bonus – a doufám, že i jako odškodnění za tu potupu – se se mnou rozdělila u rotundy o chleba se salámem. Jenže já jsem se rozhod, že jí to stejně nedaruju. Páník všechno fotil a statečně vláčel batoh, kterej paničce odebral ze hřbetu ve chvíli, kdy jsem se rozhod stávkovat. Pak už jí ho asi nestih vrátit :o)

U rotundy jsme chvíli odpočívali a já jsem si schválně obaloval kousky chleba v písku. Šéfka šílela a abych jí to ještě pořádně osladil, přišel jsem k ní a utřel jsem si hubu do jejích světlejch bermud. Ha. Ha ha ha :o)))) Už byla tak grogy, že jen syčela. Nakonec mi hubu utřela do svý bundy, protože jsem ten písek neuměl z huby dostat sám. Nad hlavou se nám zatáhlo, a i když to bylo po cestě už poněkolikáté, tentokrát se asi rozhod pánbíček paničku ztrestat, a na…at jí na hlavu, protože ten deštík byl vydatnej. A do toho jsme šli z toho krpálu dolů. A v tu chvíli jsem dostal super nápad. Na slovo „pomalu“ jsem ohluch. Dvounohá nejspíš měla u podrážek jiskry, jak brzdila, a vytrvale mě ujišťovala o své bohaté slovní zásobě. Nejvíc slov bylo na „k“, upozorňuju. Jsem si to užil. No ale pak jsem přece jen zbrzdil. To když hrozilo, že by mě taky nemusela vzít za měsíc na hory a případně by mě mohla sežrat už cestou domů. No ale asi jsem jí pořád dost drahej, protože mi dala pláštěnku, a když lilo hodně, svlíkla i bundu a šla odvážně v pěkných provazech vody, abych nenastydl já. Tak příště budu asi zas za hodnýho. V autě mě hladila po zmáčený hlavičce, a doma jsem dostal po vysušení teplou deku. Teda po večeři, samozřejmě. Měl jsem vám takovej hlad, že jsem zapomněl i trousit granulky po celým bytě. Uáááá, a teď už se mi fakt chce spinkat. Deku jsem si přitáh pod paničky židli, abych moh zkontrolovat, jestli to fakt všechno napíše, jak má, a pomalu se odebírám do říše psích snů, budu štěkat ze psaní, kopat nožičkama a nejspíš i vrčet a mlaskat. To až budu ve snu dlabat ten chlebík se salámem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář