Jdi na obsah Jdi na menu
 


Víkend v Pikovicích a XS trek Posázavskou stezkou

1. 6. 2010

Cestou ještě zastavili u školy, kam jeden po druhém vběhli, tam s obálkou a zpátky bez ní a říkali tomu volby. Prý tam byl i jeden mýho druhu, ale pochybuju, že mu někdo svěřil obálku. A pak už jsme uháněli. Autíčko sice cestou zkusilo při krmení stávkovat, ale nakonec jsme i díky kamarádovi Tomášovi do Pikovic dorazili. U ohýnku už seděli páníčkové mých boxeřích kámošů a pro mě moji dvounožci vybalili boudičku, abych odpočíval. Jo, tůdle, budu odpočívat, když je tady tolik věcí k očuchání, jestli se něco za ten rok moc nezměnilo. Ale s paničkou řeč nebyla, prej hají. Ach jo. Noc jsem nakonec stejně strávil putováním mezi páníčkama a boudičkou, protože nezkontrolovanej revír je prostě nezkontrolovanej revír. A ráno po probuzení šup na stopy. Ukázal jsem, že jsem nic nezapomněl a míček na konci stopy jsem i označil. I poslušnost jsem celkem dal, přestože panička šílela, že mě zajímá jen půjčená činka a bez ní nedám ani ránu. Věřím, že by ji nejradši dala ona mně :o) Taky jsem si činku hodlal hlídat, ale panička mi důrazně sdělila, že není moje. Jak není? Co Můra schvátí, už nikdy nenavrátí. No kdepak, musel jsem. Ani moje výhružný vrčení nepomohlo. Spíš naopak, šéfku jsem naštval. Nevědi co chtěj. Hlídám, ne? Odpoledne, sotva přišla z louky, kde cosi hrabali, a vykládala o hadech, kteří se nepohodli se sekačkou, sbalila psí batoh a canišňůru a já už věděl. Jdeme na tůru. Za chatou začínala stezka zvaná Posázavská a pánečci u okýnka Pivního výcvikovýho tábora koupili mapku a mazali jsme po červený do novýho terénu. Gaiuška ráno říkala cosi o klouzavých schodech a opravdu nás tenhle blátivý úsek za chvilku čekal. I s překvapením. Naproti nám se vynořil kavkazan s paničkou, a ačkoli šéfka sondovala, zda nebudeme při míjení se pozřeni, uspokojivé odpovědi se nedočkala. Byl jsem připlácnut na svah a ve chvíli, kdy mě paňucha chránila tělem a nastavovala tak všanc své pozadí, věřím, že přemýšlela, zda je tato případná forma liposukce vůbec akceptovatelná. Mezitím se můj ovčácký kolega rozhodl, že mě s vrčením prozkoumá a jeho psovodka byla jaksi krátká. Tedy na něj. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, sok byl odtlačen vší silou od nás a já odtlačil vší silou paničku, aby na mně přestala ležet a vydala se se mnou na další cestu. Páníček se zřejmě dobře bavil, ale zase nám po cestě dělal pěkný fotky. Zbytek cesty jsme prošli kus lesa, já se nachlemtal ze studánky, vyválel jsem se v trávě, páneček zkusil surfování v bahně, objevili jsme vodníka i s hrnečky na dušičky a namíchli místní pesany, kteří by se k nám rádi přidali (pokud jsem teda nebyl spíš běžící jídelníček). Ke konci cesty jsme se stavili v hospůdce, kde mi natankovali novou vodu a sami mezitím natankovali taky, jenže pivo. Pak už jsme štrádovali po silnici zpátky za kamarády. Odpadl jsem jak špatně přišitej knoflík a zmoh jsem se jen na varírování, že kdo se mi k misce přiblíží, tomu můra ublíží. Mno. To bychom měli. Panička teda mohla. Protože do tý misky dávala žrádlo. Ale jinak… vrrrrrr. No co, už jsem velkej kluk. Pak jsem zapad do boudičky a vylez jsem až na pomazlinkování s paničkou, prochajdu značkovačku a do hajan. Nedělní ráno zase stopičky, sežral jsem sejra i s pavoukem, našel pytlík s dobrotami, protože panička měla v hlavě bůhví co, ale né předměty a hračku a pak už jsem jen hajal, protože mě bolel celej pes a paničku makovice po tom pívu. No vidíš dvounohá a máš to.  A to jsem ještě netušil, že budu potupně nacpán do vany a umyt, ale nakonec se jí povedlo mě doma vyprat, vysušit a na pelech jsem došel sám. :o) Bylo to moc fajn. Fotky budou. Fakt… budou a snad i brzo

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář