Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dneska jsou mi prej dva roky. Slyšel jsem kolem toho něco jako že bych měl dostat rozum nebo co, ale žádnej z těch balíčků, co se na stole později objevily, rozum neobsahoval. Zato tam byly tenisáááky, no parádáááá, a taky takovej pískavej pes, teda pískavej asi není úplně to správný slovo, ale jak to zakousnu, řve to hezky. Panička to ale komentovala se slovy: „ať si sousedi taky něco užijou, v noci tu máme disko, ráno mládež řvoucí z hřiště, tak do toho ticha taky něco přispějeme“. No vida, občas má i smysl pro humor. Taky jsem dostal nový pásy do auta, plyšovýho soba, ha ha ha haf, ten prej vydrží sotva den, no to se trefili, ani to ne, jen co budu mít sílu ho rozškubat. A ještě mi koupili nějakou matračku na hajání venku, jenže ji dobře schovali a nenašli, to je psina ha ha ha.  No a dostal jsem taky dobroty a dort, teda dva, jeden si zblafnou ke kafi oni, ale druhej byl faáááákt ryze psí. Úplně můj. Jenže na tom něco podivně hořelo a smrdělo, tak jsem čekal, až je to napadne sundat. Musel jsem teda párkrát zapózovat, aby jako měli ty fotky, nebo jak říkaj tomu, co si syslej v tý malý černý krabičce co mi blejská do očíček. Pak to vytahujou takovým drátem, to je psina. No a nakonec se na to koukáte na webu.  Pokud teda zrovna nedokumentujou nějakou mojí destrukční akci, tak mi to ani moc nevadí.  Ale abych vám to dopověděl, dopsal, nebo jak se tomu vlastně říká. Prostě nejlepší nápad měli nakonec.  Místo obchůzky kolem baráků mě vzali na malej vejlet, autíčkem povozili, a úplně nejlepší bylo to, že se mnou zajeli k nějakýmu lesu, né nechtěli mě tam nechat, panička se o mě bojí, jak kdyby mě neporodila máma Beruška, ale ona sama.  Pěkně spořádaně na vodítku mě vzali po stezkách a já na oplátku nechodil do cesty těm dvěma kolečkám s tyčí a s člověkem na tom. Ani ty auta bez motoru, zato s mládětem,  co tlačej cizí paničky, jsem neočuchával. V brašničce měla totiž panička tu dlooouhouuu šňůru co mi pořídila na stopu, nebo na uvazování k chatce na tábor, ale ona mi ji dává, když nemůžu chodit volně, abych prej pod něco nevlít. A taky tam měla dva z těch novejch tenisáků a pískací žárovku. A óóódměny. Jůůůůů,mňam mlask. Šli jsme takovou stezkou kolem pařezů, to mi řekla panička, že se to tak jmenuje a že to je hluchý jako já. A taky mezi listím a panička říkala, že po zbytek dne bude obírat tu šňůru ha ha ha. Taky že jo. Ale u takovýho pěknýho, velkýho šutru sundali všechnu tu bagáž, teda foťák, brašničku, mně vodítko a vzala ty tenisáky a bylo tam takový vééééélký pole, já lítal, skákal, až mi jazyk visel z huby, válel jsem se a oni se ani nezlobili, že budu jak prase a házeli mi ty tenisáky. Lidi, já byl v sedmým nebi. A jim snad konečně došlo, že když mi tu šňůru odepnou, tak že nevezmu roha, protože oni sami by u sebe prej chtěli bejt pes. No já bych si někdy dovču dal, ale ještě by mi je nějakej pes ukrad. Moji jsou, nedám, moji. Prostě jsem se s nima vyblbnul. Tak mě teď napadá, mně jsou dva roky, ale oni ten rozum asi nadělili sobě hi hi hi. Bylo to báááječnýýýýý.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář